Quantum Break

Studio Remedy Entertainment pro mne vždy bylo synonymem pro nekonvenční přístup ke hrám a velkým inovátorem. Jejich Max Payne z roku 2001 jen byl pro mne rozhodně přelomovou hrou. Zpomalení čas v podobě Bullet Time bylo parádní a kombinace hry a komixu mne dostala. Možná i proto se mi líbil film Sin City – město hříchu z roku 2005. Při jeho sledování jsem hodně vzpomínal na Maxe Payna. Prvního Maxe Payna jsem ještě na PC doslova hltal. A s pokračováním Max Payne 2: The Fall of Max Payne z roku 2003 to nebylo jiné. Toto dílo navíc představilo Monu Sax, femme fatale v té nejryzejší podobě. Max Payne z mé éry PC hraní rozhodně v zapomnění neupadne.

Dalším počinem, který se mi od studia Remedy dostal do ruky, byl Alan Wake na Xboxu 360. Šlo o TPS hororový příběh s mnoha prvky, které se mi tak líbili na Maxi Paynovi. Horory jako herní žánr rozhodně nemusím, ale protože Alana Wakea měli na svědomí kluci a holky z Remedy, dal jsem mu šanci. A musím říci, že zklamán jsem nebyl. Inspirace spisovatelem Stephenem Kingem je více než zřejmá. Příběh sice pracuje s hodně prvky nadpřirozena. Atmosféra mne ale nakonec vtáhla natolik, že i když zombie a podobnou tématiku vyloženě nesnáším, síly temna v podání Alana Wakea mi nijak zásadně nevadily. Dokonce jsem se po dohrání původního Alana Wakea pustil i do Alan Wake’s American Nightmare.

Následně přišel v roce 2012 Max Payne 3. Pod stále ještě živými dojmy jsem se na PS3 pustil do hraní. A i když se jednalo o poměrně akční TPS se spoustou střelby, kterou jsem musel absolvovat s gamepadem v ruce, nakonec jsem se střílet dostatečně na to, abych mohl hrou procházet, naučil. Tím nechci říci, že bych vzal gamepady ohledně střelby v FPS a TPS hrách na milost. Jen konstatuji, že atmosféra brazilských zbohatlíků a poutavý příběh byl natolik silný, že jsem ten gamepad nakonec skousl. A celkový dojem pro dohrání Maxe Payna 3 na PS3 byl velice pozitivní.

Tolik tedy úvod do historie mého vztahu ke studiu Remedy Entertainment. Když jsem měl možnost pořídit Quantum Break, v současnosti předposlední počin tohoto studia, neváhal jsem. Tedy v době, kdy jsem Quantum Break pořizoval, byl poslední hrou. O Control se v té době zatím jen mluvilo a psalo. Ale to není důležité. Každopádně mi Quantum Break několik let ležel na poličce než na něho letos konečně došlo.

V případě Quantum Break jsem porušil své zavedené pravidlo. Než jsem se pustil do hraní, pročetl jsem si pár recenzí na našich i zahraničních herních severech. A ty na mne působily poněkud rozpačitým dojmem. Ale jak se to říká o tom soudit něco aniž by s tím měl člověk vlastní zkušenost že? Takže jsem Quantum Break nainstaloval, poctivě nasosal skoro 50GB dodatečného filmového materiálu a pustil se do hraní.

Nejvýstižnějšími slovy, jak popsat začátek hry, by bylo hodně vlažné. Postavy v podání Shawna Ashmorea (X-Men či Stoupenci zla) a Dominica Monaghana (Pán Prstenů) byly na hru z roku 2016 slušně zpracované a rozpoznatelné, ale hra tak nějak neodsýpala. Zajímavé byly flashbacky na Maxe Payna, ale ty samotné hru pochopitelně nezachrání. Jak však začaly přibývat poruch času, okolo kterých se celá hra točí, vše začalo být mnohem zajímavější.

Technické zpracování hry se mi moc líbilo. Efekty poruch času se velmi povedly, Bullet Time a další časové schopnosti, kterými hlavní hrdina disponuje, taky. Kamenem úrazu se pro mne však (opět) stalo míření a střelba pomocí konzolového gamepadu. Z pěti epizod jsem se propracoval až skoro na konec té páté. Atmosféra hry je velice dobrá, příběh má spád a prostředí, ovlivněné high – tech korporací, je poutavé. Jenže jak už to tak bývá, s postupem ve hře a se stoupající obtížností protivníků záleží na přesném a efektivním míření stále více. A to je důvod, proč je hra (alespoň aktuálně) zařazena mezi nedohranými. Když se mi po cca. 2 hodinách nepodařilo proskákat se a prostřílet dále, putovala hra k ledu. Na disku svého XOne ji stále mám. Ale jak čas plyne, mám obavu, že bude těžší a těžší se k ní jednou vrátit.

I přesto, že se mi hru nepodařilo na normální obtížnost (easy jsem zapínat nechtěl) dohrát, musím napsat, že se povedla. Jak jsem se díval, do konce už mi chybí skutečně jen kousek. Cítím se tudíž oprávněn hru hodnotit. Takže z mého pohledu určitě slušně za tři.