Victor Vran

Victor Vran se ke mně dostal úplně náhodou. A navíc docela pozdě. Hra vyšla již v roce 2015, takže mám zpoždění téměř 4 roky. O to větším překvapením pro mne byla. Ale popořádku.

Inspirace Blizzardím etalonem akčních RPG her Diablem je více než zřejmá. A nutno podotknout, že Diablo nastavilo pomyslnou laťku hodně vysoko. Tudíž se přiznám, že mé první dojmy po asi 10 minutách hraní byly rozpačité. Grafika ne že by byla úplně špatná, ale asi jsem čekal něco jiného. Nebo možná něco víc.

Hlavní postava, lovec démonů Victor Vran, přichází do Zagoravie. Jde o kdysi prosperující město, na něž však byla uvalena kletba a v současnosti je plné démonů a dalších monster. První bitky s přerostlými pavouky byly takové nemastné neslané a přiznám se, že mi moc nesedlo ani ovládání. Takže jsem hru po úvodní asi třicetiminutovce poněkud zklamaný vypnul. Ale nechal jsem věcem volný průběh. Když bude nálada, ke hře se třeba vrátím. A po několikadenní pauze se tak skutečně stalo.

Během další asi hodiny se atmosféra hry zásadně změnila. Victor začal procházet podzemní prostory, které měly naprosto odlišnou atmosféru než město na povrchu. Jako loot se začaly objevovat další druhy zbraní, oblečení či jiných předmětů, kterými bylo možné postavu vylepšovat. Abych nezapomněl: Victor může mít vždy připraveny 2 různé zbraně, mezi kterým lze během hry jednoduše přepínat. A tak začalo kombinování jaká zbraň na jakou vzdálenost je nejlepší, jak a jestli vůbec zbraně vylepšovat, které mít aktivní a které mi aktuálně nevyhovují a tak podobně.

Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše. Hra mne po pár hodinách vtáhla tak, že jsem se vnitřně musel jejím tvůrcům omluvit za její předčasné odsouzení. Victor Vran (v edici Maximum Overkill) pro mne byla nenáročná a odpočinková hra, která mi vydržela na několik hodin skvělé zábavy. Je pravda, že jsem se snažil splnit každý vedlejší úkol a nijak nespěchal k závěrečnému souboji. Hru jsem si zkrátka vychutnával a užíval.

S přibývajícím množstvím odehraného času byly nepřátelé silnější a rafinovanější, ale stejně tak jsem získával silnější a účinnější zbraně či obranné prostředky. A vylepšování postavy pomocí karet, které lze umisťovat do omezeného počtu slotů, bylo jen dalším zábavným zpestřením. Když vezmu v potaz, s jakým rozpočtem pracoval Blizzard na Diablu a s jakým rozpočtem (zřejmě) pracovalo bulharské studio Haemimont Games, musím teamu kolem Gabriela Dobreva složit poklonu. Victor Vran pro mne bylo velice příjemné překvapení, které mne bavilo po několik příjemných večerů.